V uplynulém roce jsem se věnoval propagaci tématu rodiny. A proč právě rodiny? V poslední době se rozvíjí v celém našem evropském prostoru diskuze na téma tradic a hodnot. Přichází totiž doba, kdy si část společnosti pokládá otázku, co jsou to hodnoty, jakou mají tradici a jak by měly vypadat. A za nejdůležitější hodnotu považuji právě rodinu. Pro mnohé z nás taková otázka zní nepochopitelně, nicméně ovlivnit může nás všechny.
Moderní, nebo také tzv. progresivní doba začala zpochybňovat mnohé ze zaběhlých principů, které naše společnost od nepaměti uznávala. Objevily se argumenty, že dnešní svět by měl být jaksi neutrální, nezaujatý, tolerantní a přístupný pro všechny. To se týká i rodiny, víry, tradicí, výkladu historie, kulturních odlišností nebo vzdělávání.
Já osobně si myslím, že ve svobodné společnosti můžeme diskutovat o jakémkoli tématu i o tom, zda naše vidění světa je zastaralé či nikoliv. Zda naše hodnoty jsou správné a co jsou to vlastně ty naše hodnoty.
Pokud se pokusím podívat se na snahy o zpochybnění našich tradic co nejvíce objektivně a odmyslím si, že některé skupiny mají svůj aktivismus dotován z veřejného rozpočtu, jde o to, aby společnost byla více tolerantní k těm, kteří se neřadí mezi většinu a něčím vybočují. Chtějí, abychom tolerovali lidi s jinou orientací, s jiným způsobem uspořádání rodinných vztahů, s odlišnou identifikací pohlaví a podobně. V tom by nebyl žádný problém, pokud zde nebyly dvě překážky. Za prvé, určit, co znamená tolerance a za druhé, nemožnost kritizovat
Naše právo totiž už teď zaručuje, že před zákonem jsou si všichni rovni bez rozdílů národnosti, vyznání nebo své orientace. Nikdo nemůže být trestán za to, že je jakkoli odlišný nebo, že neuznává naše tradice, pokud samozřejmě neporušuje zákon. Pak zde máme toleranci. Samotné slovo původně znamená snést nějakou těžkost. Tím samozřejmě nechci říct, že lidé neidentifikující se hodnotami většiny, jsou nějaká těžkost. Snažím se tím vysvětlit, že tolerovat znamená snášet, že někdo je jiný. Umožnit mu být jiný a nechat jej žít po svém. Neznamená to však povinnost odlišnosti vyzdvihovat, upřednostňovat či zvýhodňovat. Ještě jednodušeji řečeno – řídit se heslem “žít a nechat žít.” Vzhledem k tomu, že zde nevidíme naše občany hromadně demonstrovat, že chtějí odlišnosti zakázat, domnívám se, že tolerantní jsme.
A právě zde nastává náš hlavní problém, že někteří by chtěli jít nad rámec tolerance a rovnosti před zákonem. Chtějí, aby se cíleně vyhledávaly všechny možné skupiny se svými odlišnostmi a právo na ně bralo zvláštní ohled. A také aby se ze státního rozpočtu financovaly kampaně na podporu odlišností. Je v pořádku, aby někdo zastával své názory a navrhoval společnosti, aby se změnila. Jenže pak musí být také v pořádku, pokud společnost nesouhlasí a rozhodně musí být v pořádku, pokud se objeví kritika.
A zde se dostáváme ke druhému problému, který jsem zmiňoval. Tato doba totiž volá po nekritičnosti. Lidé, kteří přicházejí s tím, že se musí změnit role rodiny, změnit hodnoty nebo zrušit některé tradice, často sami neumožňují podrobení svých návrhů kritice. Berou je jako danou věc, která je přeci “správná”, tak proč by ji měl někdo kritizovat. Dokonce se objevují názory od některých akademiků, že opozice je přežitá věc a stačí se řídit podle nově stanovených hodnot, bez “zbytečné” kritiky.
Proto si myslím, že oprávněnou reakcí na dnešní dobu je posilování našich hodnot a tradic. Zůstat tolerantní k odlišnostem a menšinám v pravém slova smyslu. Nikoho nevyzdvihovat, nikoho neponižovat, stát si za svým a uplatňovat stejný metr všem. A proto za nejvyšší hodnotu právě rodinu, která je zároveň nositelkou tradic. A aniž bych chtěl někomu brát jeho názor, doufám, že i nadále budu moci svobodně prohlašovat, že rodina je – táta, máma a děti.
